Vybrané projekty

V roce 2018 získala paní Zdeňka Mašínová po téměř třiceti letech od pádu komunistického režimu rodný statek svého otce Josefa Mašína v Lošanech. Ve stejném roce vznikl spolek s cílem vytvořit zde veřejně přístupný Památník tří odbojů a jeho prostřednictvím uchovat památku a odkaz generálmajora Josefa Mašína a jeho rodiny, která ve 20. století přinesla velké osobní oběti v boji za vlast, svobodu a demokracii.

Památník tří odbojů reflektuje mimořádnou situaci, kdy lze číst moderní historii Československé a České republiky skrze osudy jedné selské rodiny a jejích souputníků. Památník lze chápat jako místo uchování paměti připomínající nejenom podmínky vzniku a života tří odbojů, ale i jejich souvislosti a integritu.

Původní rodný dům Josefa Mašína ztratil mnohými přestavbami svůj charakter. Stopu autenticity tak nese především zdivo a klenuté místnosti v přízemí, které je zachované a ukryté pod skořápku stříkaného betonu. Ten plní ochrannou a stabilizační funkci. Ostatní měkké části objektu jako nepůvodní okna a dveře, krov a trámový strop byly odstraněny. S odkazem na umělkyni Rachel Whiteread lze říci, že se jedná o mumifikaci základní struktury, do jejíchž útrob lze vstupovat a procházet skrze ně.

Ve vstupní místnosti je ve dvou protilehlých nikách instalován text dopisu Josefa Mašína, kterým se loučí se svou ženou a dětmi. Zachycení okamžiku plného lásky, bolu i odhodlání, s vědomím přicházející smrti, zpřítomňuje muže, který prožil dva odboje a jeho odkaz zrodil další. Ve druhé místnosti je v klenbě umístěna trojice světlovodů symbolizující tři odboje. Poslední prostor bez střechy je místem pro nadechnutí. Místem, kde roste moruše jako symbol rodu Mašínů, symbol svobody a naděje postupně přerůstající horizont památníku.

Rozlehlý hospodářský dvůr původního statku zůstává prázdný, připravený přijmout větší skupiny návštěvníků či sloužit jako zázemí při slavnostních a společenských akcích s prezentací historie odbojové činnosti.

Hospodářská budova, upravená naposledy v roce 1904 jako konírna a později využívaná jako traktorová stanice místního kolchozu, je v části bývalé vozové kůlny využita pro expozici věnovanou historii statku, historii rodu Mašínů a tří československých odbojů. Pod původním trámovým stropem je na začištěných stěnách instalovaný kontrastní expoziční fundus. Autentický prostor sýpky v patře je zpřístupněn pouze ve výjimečných případech a stejně jako konírna a seník v další části objektu bude předmětem poslední etapy rekonstrukce.

Autoři:
Tomáš Hradečný
Klára Hradečná
Julie Kopecká
Benedikt Markel
Bronislava Volentičová
Silvia Snopková
Vladěna Bockschneiderová
Jakub Kochman

Spolupráce:
Michael Baroch, Dominika Kovandová, Branislav Kožej, Magdalena Piterková

Školní zadání FA ČVUT: 2017 (zimní semestr)
Projekt: 2019–2021
Realizace: 2022
Investor: Mašínův statek — památník tří odbojů, z.s.
Místo: Lošany čp. 1
Koncepce expozice: PhDr. Petr Blažek, Ph.D.
Stavební práce: PROSTAV s.r.o.
Stříkané betony: Podzemní stavby Brno, s. r. o.
Truhlářské prvky: Jiří Sušický
Výroba expozice: SIGNUM 1995, s. r. o.
Multimediální řešení: st.dio
Osvětlení: Etna iGuzzini
Zahradnické práce: Ing. Jakub Kratochvíl

Zadáním architektonicko-krajinářské soutěže bylo řešení návrší poutního kostela na Chlumku ve městě Luže, nedaleko Chrudimi. Rozlehlé zelené plochy ve složité konfiguraci terénu vrcholící poutním kostelem, tvoří významné a téměř jediné plochy veřejného prostranství v Luži.

Už při příjezdu do Luže je jasné, že poutní návrší není jen lokálním centrem města, ale že se jedná o důležitý bod v krajině v širším kontextu. Křížení cest právě v místě návrší je pro nás znakem potvrzujícím význam místa, jak pro široké okolí, tak pro město samotné.

Zaujal nás vlastní příběh vzniku kostela, kdy Marie Maxmiliána ze Žďáru, pobývající na hradě Košumberk, vystavěla poutní kostel kvůli uchování a zpřístupnění obrazu Panny Marie Pasovské, který prý má zázračné schopnosti. Využila terénní konfigurace a umístila tak obraz na oči všem. Téma obrazu lze vnímat ze dvou pohledů - jednak jako umělecké dílo v rámu, primárně vnímané zrakem, a současně jako vyjádření dané doby, myšlení a souvislostí, tedy to, co je v podstatě “za obrazem.” Tyto dva principy z obrazu přebíráme a uplatňujeme pro tvorbu a obnovu prostoru. Rámujeme území a definujeme vstupy. Význam kostela jako schránky pro Mariánský obraz zůstává nezměněn. Akcentujeme proto důležitá místa - vstupy a křižovatky cest, které nahlížíme pomocí obrazů, formovaných pomocí dalších kulis a prvků do několika plánů a rovin. Jednotícím nástrojem pro tvorbu obrazů je tradiční prvek - zeď, a to jak ve své historické, původní, rekonstruované podobě, tak v podobě soudobé moderní.

Zeď je zkratkou pro linearitu a ohraničení prostoru. Oproti baroknímu pojetí staveb směřujícímu k monumentalitě cílíme na tvorbu nových prvků přizpůsobených právě měřítku člověka. Zeď se v návrhu propisuje od kresby v dlažbě, přes schod, místo na sezení, místo na opření až po funkci oddělení prostoru. Zkrátka tak, aby její hlavní uživatel mohl být člověk.

Vnímáme jako důležité definování a orámování vstupní části do celého areálu poutního návrší a především samotné křížení všech důležitých cest, které přirozeně vzniká přímo u kostela. Stávající cesty podporujeme stromořadím a přidáváme druhou diagonální spojnici mezi historickým náměstím a hradem Košumberkem. Svažité zelené plochy pod návrším jsou těmito cestami definovány a vytváří jednotlivé avšak navzájem se propojující prostory s různými aktivitami. Návaznost nových prvků na historický význam místa je pro nás klíčová a proto umisťujeme vždy nové prvky v dialogu s historickým. Upozorňujeme tak na důležitost stávajících významných a mnohdy nedůstojně opomenutých prostorů.

Místo:
Luže, Pardubický kraj

Klient:
Město Luže

Autor:
doc. Ing. arch. Tomáš Hradečný
Ing. arch. Klára Hradečná
Filip Chládek
Ing. arch. Jakub Kochman
Ing. arch. Julie Kopecká
Ing. arch. Benedikt Markel
Bc. Eliška Martínková
Ing. arch. Martina Požárová

Řešená plocha:
31 000 m²

Soutěž:
srpen 2020

Ocenění:
1. místo

Otázkou není, jak v díle Hubáčka,
Patrmana a Binara pokračovat,
ale jak jeho sílu nejlépe zachovat.

Nejde o mumifikaci ani náhražky,
nýbrž o stimulaci existujících hodnot.

Základní hodnotu spatřujeme v integritě stavby. Hubáček byl mistr v pozorování, z něhož čerpal své inspirace. Ono „Věděl jsem, že musím prodloužit horu,“ ¹ můžeme sice interpretovat jako smělou konfrontaci s krajinou a pokus o její integrování do architektonické koncepce,² stejně tak ovšem můžeme mluvit o integraci architektury do krajiny, jakousi nejvyšší míru kontextu, kdy krajinný ráz je synonymem architektury. Integrita stavby spočívá v absolutní symbióze výsledné formy s konstrukcí a vnitřním uspořádáním, které společně ovlivňují vnímání stavby návštěvníkem v kterémkoli stanovišti jejího vnějšího i vnitřního prostoru.

Prodloužení hory, ztělesněné plynulým přechodem skalnatého ostrohu do kamenné dlažby, z níž roste pata objektu, je podpořeno prstencově rostoucími rampami spojujícími vrcholek kopce s vyhlídkovým ochozem. Materiálovou jednotu povrchů v kamenné dlažbě, její syrovost, zde považujeme za kvalitu, která chce být zkoušena drsným horským prostředím (nikoli skryta v interiéru), a kterou lze jen stěží vyměnit za povrch pohodlnější pro celoroční přístup zaměstnanců a hostů.

V otázce ochozu připouštíme možnost jistého nedocenění vlivu klimatických podmínek ze strany Hubáčkova týmu, přikláníme se však k výkladu, že otevřený ochoz pod sedmimetrovým přesahem střechy je charakteristickým znakem stavby tvořícím přesvědčivou cézuru mezi „horou“ a „kosmickou lodí.“ Jeho odstranění, respektive znečitelnění však považujeme za omyl.

Tyto úvahy vyslovujeme jako postuláty, na kterých zakládáme náš přístup při hledání řešení. Ačkoli mohou vyznívat vůči některým bodům zadání nekompatibilně, v návrhu vycházíme maximálně vstříc požadavkům investora a přibližujeme se jeho představám o provozních parametrech stavby.

Shrnuto do obecné roviny, pokoušíme se definovat základní charakteristiky stavby, jejichž neměnnost by měla být zárukou zachování hodnoty památky. Při navrhování pláště, obálky, či obvodových konstrukcí stavby hledáme takové postupy, kdy je zachováno materiálové řešení, ale vnitřní struktura a fyzikální parametry prvku či konstrukce zohledňují současnou úroveň a možnosti použitých technologií. V interiéru, kde lze funkčního a udržitelného stavu dosáhnout repasí, nebo restaurováním, by měla dostat přednost hodnota originálu.

1) Volf, P. – Na začátku je čára - rozhovor s Karlem Hubáčekm , in Baráky v hlavě, Gasset, Praha 2013
2) Dulla, M. – Krásna konštrukcia v krajine, in Ještěd / evidence hodnot poválečné architektury, str. 46, ed. Vorlík, P., Fragner, B., Beran, L., České vysoké učení technické v Praze, Praha 2010

Pro správné fungování venkovních nástupních ploch považujeme za nezbytné zásadně redukovat automobilovou dopravu na zásobování, či servis objektu a zcela vyloučit individuální osobní dopravu jak návštěvníků, tak zaměstnanců. Zajištění dopravy hotelových hostů navrhujeme řešit pendlem mikrobusy, případně hotelovou službou, která vůz hosta po vyložení zavazadel odveze na parkoviště a při ukončení ubytování zase přiveze k hotelu. Pro širší spektrum možných režimů dopravy navrhujeme na poz. parc. č. 396 v k.ú. Horní Hanychov ve vlastnictví Českých Radiokomunikací vybudovat 10–12 krytých stání podél silnice těsně před jejím průjezdem stanicí lanové dráhy. Střecha tohoto nového objektu by stabilizovala skalní masív a vytvořila prostor pro přemístění druhotně instalovaných anténních systémů ze severní části Ještědu.

Jako náhradu odstraněného tubusu zimního vstupu navrhujeme nové vnitřní schodiště, přístupné z úrovně 1.pp (prostoru dnešní přípravny) a ústící podél oblouku prosklené stěny přímo do hotelové haly. Stavebně se jedná o destrukci 5,5 m² stropní desky a podepření průvlaku vřetenem nového schodiště. V síle stěny vřetene předpokládáme osazení dvojice vodících profilů pro mechanickou plošinu, zajišťující přímou dopravu osob s omezením pohybu do hotelové haly. Jako prostorovou náhradu přípravny uvažujeme provozně navazující jednací místnost.

Stavebně technický průzkum* popisuje havarijní stav venkovních ramp, a to včetně pokročilé koroze výztuže a degradace betonu. Kromě doporučení bezodkladné sanace vyžadující rozsáhlé destruktivní práce (jejichž rozsah ovšem určí až samo provádění a podrobná dokumentace), také konstatuje, že již v době výstavby byly s ohledem na klimatické podmínky zvoleny nedostatečné síly krycí vrstvy výztuže, což má za následek trvale nevhodné vlastnosti z hlediska životnosti konstrukce. Průsaky a výkvěty na spodním líci ramp a podest ukazují na nefunkční hydroizolace a hloubkové poruchy betonové konstrukce. Na základě výše uvedených skutečností vyslovujeme pochybnost o smysluplnosti rozsáhlých sanačních prací na venkovních rampách, jejichž provedení sice může dočasně zachovat fyzickou existenci ramp, ale současně musí ve výsledku zcela překrýt originální povrchy novými vrstvami, přičemž pohledová úprava betonu „Rudolf“ zmizí zcela. Předkládáme proto návrh na celkové odstranění stávajících ramp včetně podest a realizaci nových, provedených soudobou technologií vodostavebního betonu zaručující dlouhou životnost konstrukcí mimořádně namáhaných zdejšími drsnými klimatickými podmínkami, což ve výsledku považujeme i za variantu nejekonomičtější. Jak jsme vysvětlili v úvodu, vnímáme nenahraditelnost nástupních ramp pro Hubáčkův koncept, a proto navrhujeme nové provedení materiálově shodné, ovšem s odlišným detailem. Železobetonovou nosnou konstrukci tvoří dvojice zakřivených nosníků nestejného podélného sklonu, spojená deskou rampy v jeden tuhý celek. Půdorysnou stopu obou západních ramp korigujeme ve prospěch rozptylové plochy před novým celoročním vstupem. Znovu používáme kamennou dlažbu jako nášlapnou vrstvu spojující prostranství vrcholu s vyhlídkovým ochozem, podobně jako zábradlí z ocelových pozinkovaných profilů. Užitá geometrie konstrukce s absencí mezilehlého pilíře rampy příznivě ovlivňuje pohyb a orientaci návštěvníků v okolí objektu.

* Šnirch, Z., Brožovský, J., Dufka, A., Válek, J., Kepák, R., Jarolím, T. – Podrobný stavebně technický průzkum stavebních konstrukcí objektu hotelu a vysílače Ještěd, Znalecký ústav v Brně, Brno 2016

V otázce uzavření vyhlídkového ochozu preferujeme provedení vstřícné požadavkům uživatele na komfort návštěvníků ovšem zachovávající jedinečný charakteristický znak architektury Ještědu v podobě přesahu střechy. Volba pevného strukturálního zasklení ochozu do dvou třetin světlé výšky představuje dostatečnou ochranu prostoru před nepřízní počasí, a současně bez svislých opor poskytuje návštěvníkům nerušený pohled do krajiny. V případě extrémního větru samozřejmě nelze zabránit hnanému dešti nebo sněhu v cestě na ochoz. Oproti dnešnímu stavu, kdy zcela krytý ochoz bez dveří je vlastně větrným tunelem však dojde k pocitovému zlepšení podmínek. Nutnost mechanického odklízení zavátého sněhu v zimním období považujeme za adekvátní protiváhu zisku vizuálního efektu volného přesahu střechy. Součástí navržené konstrukce zasklení ochozu je rozšířený parapet, který chápeme jako místo rozšíření prostoru bufetu. Přirozené provozní rozdělení nabídky občerstvení do porcelánu uvnitř bufetu, a do plastu na ochoz vnímáme jako správné rozlišení hodnoty prostoru. Vnitřní zařízení bufetu v podobě pultů „rostoucích“ ze země by mělo zůstat zachováno a žádoucí propojení s ochozem realizováno dveřmi ve stávajících polohách. Instalací vhodného ovládání dveří s fotobuňkou a samootvírači, respektive samozavírači lze zajistit potřebný komfort návštěvníků i obsluhy. Stejnou úpravu předpokládáme rovněž u těžkých dveří mezi ochozem a hotelovou halou. V prostoru ochozu navrhujeme zrušit veškeré polepy skel a výstavní plakáty či tabule. S cílem dosažení maximální transparentnosti prosklené stěny ochozu navrhujeme použít čiré zasklení. Potisky a tabule by se měly absolutně omezit na prvky informačního systému, případně v místě neprůhledné stěny do zázemí bufetu doplnit instalací turistické mapy. Myšlenku expozice o historii místa a stavby pokládáme za přínosnou, jakkoli nejlepším exponátem je architektura samotná. Bez zpracovaného libreta a jasných provozních mantinelů však vnímáme tuto otázku jako předčasnou.

Autoři:
Ing. arch. Tomáš Hradečný
Ing. arch. Klára Hradečná
Ing. arch. Benedikt Markel
Ing. arch. Dominik Saitl

Zadavatel: JEŠTĚD 73 z.s.
Místo: Horský hotel a televizní vysílač Ještěd, Horní Hanychov, Liberec
Rozsah: Řešení přístupu a vstupu do objektu a využití ochozu prvního nadzemního podlaží stavby
Forma zadání: Srovnávací studie

Sjednocení plochy sevřené kaplí Sv. Kosmy a Damiána, kostelem Panny Marie a křídlem dermatologického ústavu je provedeno jako moderní geometrizovaná struktura sestavená z tradičních materiálů. S celou plochou pracujeme jako s koláčem, jehož jednotlivé díly zvednuté z podložky odhalují v místech řezů základní hmotu – ocelový plech. Pro diagonální rastrování, inspirované původní výdlažbou vstupního nádvoří před ambitem při Vyšehradské ulici, používáme hlineckou žulu a ocelové pásy.

Zvláštní pozornost byla od počátku věnována materiálovému řešení. Výplň čtverců o straně délky vídeňského sáhu byla v našich představách od počátku tvořena oblázky. V tom jsme se shodli při konzultacích s Janem Holečkem z Národního památkového ústavu i Karlem Švejdou – správcem areálu kláštera. Plečnikova valounová dlažba z Palácového dvorku na Hradě, podobně jako výplňová dlažba v zahradě Na valech, nebo valounový „koberec“ pod kašnou na Jiřském náměstí od HŠH, byly shodně tvořeny ručním kladením valounů do betonového lože. Tuto pracnost jsme si s ohledem na omezený rozpočet nemohli dovolit, a proto přicházel v úvahu tryskaný beton. Technologie tryskaného betonu je celkem běžně užívaná pro výrobu tzv. vymývané dlažby, ovšem v našich podmínkách je spíše spojována s nejpokleslejší formou architektury v podobě okrašlovací parkové nebo spíše chatařsko-kutilské produkce. Firmy, disponující výrobní technologii, nebyly schopny použít kamenivo jiné, než nejjemnější frakce kačírku, takže nezbylo než přesvědčit spřátelenou firmu Daniela Jakeše, aby si potřebné vybavení opatřila a na několika vzorcích vyzkoušela použití říčního kameniva hrubší frakce. Ve dvou realizačních etapách rozdělených poslední zimou se experiment podařilo dotáhnout do konce.

Celé prostranství bylo očištěno od uměle vytvořených dopravních bariér rozdělujících jej na chodníky a vozovku, a to včetně lamp veřejného osvětlení. Užitím „jezdeckých“ schodů byl eliminován prostor, kde parkovali neukáznění řidiči, a tak nutným zlem regulujícím vjezd automobilů do areálu zůstaly jen výsuvné pilíře s komunikačním systémem, které nahradily původní závoru. Koncepci osvětlení stanovil po několika večerních a nočních prohlídkách Miloslav Naděje takto: „Nejlepšího výsledku dosáhneme, když tam nebude nic!“

Místo: Praha 2 – Nové Město

Klient: Benediktinské opatství Panny Marie
a Sv. Jeronýma v Emauzích – Karel Švejda

Autor: Ing. arch. Tomáš Hradečný

Spolupráce: Ing. arch. Benedikt Markel, Ing. arch. Klára Hradečná,
Ing. arch. Andrea Jašková, Mag. arch. Cornelia Klien

Koncepce osvětlení: Etna – Ing. Miloslav Naděje
Památkový dohled: NPÚ Praha – Mgr. Jan Holeček
Dodavatel: Aedes, s. r. o. – Ing. Daniel Jakeš
Zastavěná plocha: 590 m²
Projekt: 2010–2014
Realizace: 2014–2015

Podkladem pro zpracování projektu byl koncepční generel areálu Wikov v Hronově zpracovaný v roce 2014, který počítá s postupným odstraňováním dosluhujících budov a jejich náhradou novými objekty. Dílem budou stávající objekty rekonstruovány.

Určujícím momentem při návrhu nových šaten byl požadavek na rychlost výstavby v délce šesti měsíců. Architektura návrhu je výslednicí jednoznačnosti provozu, lapidárnosti formy a skladebnosti konstrukce. Vrstevnatost stavby je potom abstrahovanou připomínkou šaten jako místa rozličných garderób.

Umístění stavby v nivě Zbečnického potoka si vyžádalo založení na pilotách. Rychlost hrubé stavby byla zajištěna montáží železobetonového skeletu Goldbeck a vyzdívky z neomítaných vibrolisovaných betonových tvárnic. Hygienické buňky uprostřed dispozice jsou z důvodu snadného vedení instalací řešeny z pěnosilikátových příčkovek. Barevně akcentované omyvatelné povrchy jsou navrženy z polyuretanových stěrek Sika a desek vysokotlakého laminátu Egger. Umyvadlové žlaby dodávala AZP Brno. Analytická skladebnost jednotlivých vrstev se z interiéru přelévá do exteriéru. Nosná konstrukce je opatřena kašírovanou tepelnou izolací Knauf, kterou chrání zavěšená provětrávaná fasáda z pohledových desek Knauf Heraklith. Rytmus konstrukce prosklené pavlače v úrovni druhého nadzemního podlaží rozvíjí lehká koruna z pozinkovaného tahokovu, lemující celou atiku domu.

Každý z obou objektů je na střeše vybaven strojovnou vzduchotechniky, plynovou kotelnou s ohřevem TUV a řídící jednotkou. Distribuce médií je zajištěna dvojicí instalačních šachet a dále převážně přiznanými ležatými rozvody. Vytápění je řešeno jako podlahové.

Autoři: Ing. arch. Tomáš Hradečný – generální projektant
Ing. arch. Benedikt Markel

Stavební část: Ing. Jan Kolář
Profese: INS Náchod, s. r. o.
Místo: Zbečník 356
Projekt: 2014
Realizace: 04–09/2015
Investor: Wikov MGI, a. s.
Generální dodavatel: Průmstav Náchod

Vrbatova bouda byla realizována podle návrhu architekta Vladimíra Šíra na počátku šedesátých let 20. století v tzv. akci „Z“. Původně uvažovaná funkce základny Horské služby s občerstvením a noclehárnou byla záhy nahrazena provozem Interhotelů Krkonoše, n. p. V mimořádně drsných podmínkách na hřebenech Krkonoš si bez zásadní údržby zachovala svou pevnou, přirozenou a přitom nevtíravou formu.

Stavební úpravy měly podle zadání nového majitele řešit kromě nutných sanací také rozšíření provozu restaurace o prostor bývalé terasy a na místě kiosku se zastávkou autobusu novostavbu bufetu, infocentra KRNAPu a veřejných toalet. Několikaletý proces hledání optimálního řešení přinesl shodu se správou KRNAP v podobě Vrbatovy boudy jako jediné stavby na Zlatém návrší, do které budou integrovány všechny požadované funkce.

Koncept návrhu byl založen na zachování původní boudy, očištěné od novodobých nekvalitních přístaveb a vnitřních příček. K ní byly postupně přidávány nové vrstvy a objemy, pro které byly voleny převážně tři materiály – modřínové dřevo, nerezový plech a pohledový beton s otiskem bednění. Masívní modřínové dřevo se uplatňuje v interiéru restaurace, v bufetu, na venkovním obkladu podkroví a vyhlídkové terase. Nerezový plech v nové varně a nově vestavěných toaletách. Nejvýraznějším motivem je přístavba z pohledového betonu, který se díky zvolené sendvičové konstrukci propisuje v interiéru i exteriéru. Kontrastní forma přístavby přitom neparazituje na původním domě, ale tvoří funkční symbiózu starého s novým.

Autoři: Ing.arch. Tomáš Hradečný – generální projektant
Ing. arch. Martin Prokš

Spolupráce: Ing. arch. Benedikt Markel
Ing. arch. Lukáš Zimandl
Ing. arch. Klára Hradečná

Stavební část a profese: Ing. Jan Kolář
Ing. Jan Škopek – OMEGA projekt s. r. o.

Místo: Vítkovice v Krkonoších č. p. 1
Projekt: 2007–2013
Realizace: 2009–2015
Klient: Vrbatova bouda, s. r. o.
Dodavatelé: Průmstav Náchod, s. r. o. (rekonstrukce)
Staseli, s. r. o. (přístavba)
Martin Horák (truhlářské práce)